OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Český crossover je co do kvantity vskutku početný, ale ta kvalita, s tou už je to znatelně slabší. Naštěstí se v poslední době objevují vlaštovky typu THE SWITCH, které dokazují, že nemusí být všem dnům konec. Nuže, po poslechu aktuální nahrávky pražských UNDERSIDE mé pocity z výše zmíněného bohužel přetrvávají. Ne snad, že by se jednalo o kdovíjakou katastrofu – jde o album neurážející (což zdůrazňuji), celkem příjemně se poslouchající a místy i bavící, kde se střídají agresivní HC pasáže s pěknými melodickými prvky, snad až příliš typickými nu-metalovými hopsačkami či občasnými funky vsuvkami. Vše ale bohužel vyznívá až příliš neutrálně Muzika tedy spadá spíše do průměru či – abych kapele zas až tak nekřivdil – do toho lepšího spektra žánrově spřízněných kapel.
Hlavní slabinou hudby UNDERSIDE je naneštěstí stavba jednotlivých písní – přestože se muzikanti snaží měnit rytmy a album zpestřovat elementy výše zmíněnými, činí tak bohužel podle až příliš podobného mustru, což sice není fatální při cca tříminutových skladbách a přibližně půlhodinovém materiálu, avšak při delší stopáži by se zmíněný fakt již mohl stát skutečně neblahým. A aby toho nebylo málo – příliš jsem nepochopil zařazení zcela zbytečného remixu skladby „White Spoon“, který působí hodně rušívě, podobně jako závěrečná skladba „Funk II“, jež plní roli jakéhosi outra. Inu, nejspíš bylo nutno tu zatracenou stopáž přeci jen nějak natáhnout…
Nemám však v úmyslu jen hanit, přejděme raději k pozitivům – pakliže kapela zpomalí a začne příjemně melodicky hrát či se dopracuje k nějakému tomu skutečně chytlavému refrénu, má mé veliké sympatie (a to podtrhuji). Zmíněné pasáže působí v celkovém kontextu desky osvěžujícím dojmem a skutečně dokáží pobavit. Škoda jen, že nadějně rozjetou skladbu muzikanti občas zabijí přibližně tisíckrát slyšenou nu-metalovou hopsačkou – pokud by se těchto skutečností kapela vyvarovala, mohlo by to být příště veselejší. Nakonec si neodpustím jedno poněkud klišovité prohlášení – UNDERSIDE jsou nadějnými muzikanty a mám pocit, že je v jejich silách zaujmout. Teď jde jen o to, kterou z možných cestiček se vydají.
Spíše průměrný český crossover. Najdete zde pár lepších i horších chvilek, ale těžko můžete čekat něco skutečně katastrofálního či naopak famózního.
5,5 / 10
1. Funk
2. Ocean
3. Hide In A Pill
4. End Search
5. Liar
6. M.J.
7. Fly
8. White Spoon (remix)
9. Funk II
Liar (2007)
Jumping To Boot Record (EP) (2004)
I Have Broken Radio (2001)
Clairvoyance (demo) (1998)
Až na ty zmiňované poslední dvě skladby je to hodně slušná nahrávka. Deska se povedla. Občas zní jako Rage A. Machine s HC zpěvem, ale proč ne. Škoda, ze zde není taková "vypalovačka" jakým byla třeba na předchozím počinu Childfucker.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.